Ohniskové skupiny

Překlad

Slovensky: Ohniskové skupiny
Anglicky: Focus groups
Německy: Fokusgruppen

Vymezení pojmu

Ohnisková skupina dle Morgana (2001) představuje výzkumnou metodu, pomocí níž lze získat data za využití skupinových interakcí, které vznikají a probíhají samovolně v rámci debaty na předem dané téma. Tato metoda je efektivní tam, kde je z nějakého důvodu podstatný skupinový fenomén. Zaměření diskuze (ohnisko) je podstatou ohniskové skupiny, odvíjí se od výzkumných otázek a cílů výzkumu. Ten vždy určuje výzkumník, přičemž je nutné, aby téma bylo všem srozumitelné a ohraničené (Miovský, 2006).

Účastnící srovnávají navzájem své zkušenosti a názory, což je významným zdrojem jejich vhledu do daného problému. Jejich vzájemná interakce může generovat další otázky a odpovědi, kdy si sami členové ohniskové skupiny regulují střídání svých vstupů. Dochází tedy jakoby k malým interview v rámci skupiny, což Vávrová a Gavora (2014) označují za fokusovou skupinu. Charakteristickým prvkem interview v ohniskové skupině je to, že nelze předvídat nebo předem stanovit otázky členů skupiny jako například ve strukturovaném interview. Výzkumník musí reagovat na to, jaké interakce členů skupiny probíhají. Záleží pak jen na výzkumníkovi, zda interview chce spíše svázat, nechat volné, zda bude hlavní aktivita na jeho straně, či na straně účastníků ohniskové skupiny (Vávrová & Gavora, 2014).

Aby skupina poskytla veškeré výhody, nesmí být ani příliš malá, ani příliš rozsáhlá (Švaříček & Šeďová, 2007). Ideálním počtem členů ohniskové skupiny je dle Pattona (2002) rozmezí šest až osm osob. Probíhající interakce nesmí tematicky vybočovat od cíle výzkumu. Průběh interview závisí na schopnostech moderátora vést diskuzi žádaným směrem, na vlastnostech členů skupiny (složení skupiny, vztahy mezi účastníky, ochota řídit se pravidly, vedení skupiny, otevřenost členů při vyjadřování, vzájemná podpora atd.) (Vávrová & Gavora, 2014).

Vznik ohniskové skupiny může být tzv. přirozený. V takovém případě je ohnisková skupina taková, jak se s ní badatel běžně v životě setkává. Ohnisková skupina může být rovněž vytvořena na základě předem stanovených kritérií, přičemž předpokladem výzkumníka je, že její účastníci mají na danou problematiku odlišný názor. Dle Miovského (2006) můžeme rozlišit ohniskovou skupinu nestrukturovanou, polostrukturovanou (semistrukturovanou) a strukturovanou. Ohniskovou skupinu lze využít při širokém spektru témat. Moderátor skupiny si předem připraví scénář s hlavními otázkami, kterým je třeba se v rámci ohniskové skupiny věnovat, podporuje skupinovou interakci a povzbuzuje účastníky k vyjadřování vlastních názorů a k diskuzi (Miovský, 2006). Dalšími významnými pozicemi v ohniskové skupině jsou pomocný moderátor a pozorovatel, jejichž úkolem je zaznamenávat skupinovou dynamiku, atmosféru, gesta, charakteristiky účastníků apod. Může i nemusí se do diskuze zapojit. Z hlediska průběhu lze ohniskovou skupinu rozdělit na fázi zahájení, úvodní diskuze a motivace, jádro diskuze a ukončení (Morgan, 2001).

K výhodám ohniskových skupin patří, že jsou flexibilní, umožňují pokrýt témata, která se objevila v průběhu diskuze a s nimiž nebylo počítáno při přípravě. Ohniskové skupiny umožňují hluboký vhled do dané problematiky; nastiňují, jak účastníci o tématu přemýšlí. Vzhledem k okolnostem jsou poměrně levnou a rychlou metodou, jak získat požadované informace – ve srovnání s jinými výzkumnými metodami. Vzájemná interakce ve skupině vede k získání většího množství informací (Miovský, 2006).

Ohniskové skupiny mají také své limity. I když jsou použitelné pro velké množství výzkumných otázek, nehodí se pro citlivá osobní témata. Složení skupiny, stejně jako schopnosti moderátora, ovlivňují chování respondentů, a tím i výstupy ohniskové skupiny. Sestavení ohniskové skupiny a získání jejich účastníků není jednoduché a také kvalitativní povaha dat omezuje generalizaci zjištěných závěrů (Štainer, 2014).

Další související pojmy

Fokusová skupina.

Odkazy

Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál.