Dopravní chování

Překlad

Slovensky: Dopravné správanie
Traffic behaviour
Německy: Fahrverhalten

Vymezení pojmu

Dopravním chováním rozumíme chování účastníků silničního provozu. Podle zákona č. 361/2000 Sb. je za účastníka silničního provozu považován každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Jejich chování je regulováno zevními faktory (dopravní předpisy, aktuální dopravní situace, počasí) a vnitřními proměnnými (řidičské dovednosti, osobnostní vlastnosti a postoje, zhodnocení aktuální situace a rozhodnutí v dané chvíli).

O teoretických principech, které mají vztah k chování účastníků dopravního provozu, pojednávají podrobně Risser et al. (2015). K základním teoriím patří principy vnímání a pozornosti. Dvě osoby mohou stejnou dopravní situaci vnímat různě a podle toho také různě reagovat. Přičemž vědomé vnímání předpokládá předcházející zaměření pozornosti. Teorie učení upozorňuje na změny v chování, kterých může být dosaženo pomocí trestů (např. pokuty) a odměn (např. bonus pojišťovny při beznehodové praxi, potvrzení vlastní hodnoty jako dobrého řidiče). Dalším principem je učení se napodobováním (řidič-začátečník, který vidí, že na daném úseku jezdí ostatní řidiči rychleji, bude také jezdit rychleji). V oblasti dopravy hraje roli také teorie potřeb. Účast v dopravním provozu je spojena s potřebou bezpečnosti, ale také komfortu a dobrého pocitu (např. radost z rychlosti). O dopravním chování pojednávají také teorie rizika. Člověk přizpůsobuje své chování ve směru vyšší bezpečnosti, ale také naopak má sklon chovat se riskantněji, pokud hodnotí situaci jako bezpečnou. Teorie nulového rizika říká, že si řidič zvykne na určité riziko (rychlá a riskantní jízda) a dále ho již nevnímá. Podle teorie vyhnutí se ohrožení se řidič učí rozeznat signály nebezpečí a anticipovat vyhýbavou reakci. Některé způsoby dopravního chování vysvětluje teorie reaktance. Každé omezení svobody jednání nebo volby (vyplývající z dopravních pravidel či opatření) vyvolává tendenci k odporu, více či méně silnou opoziční reakci. Podle teorie naučené bezmocnosti jsou řidiči přesvědčeni, že nemají možnost vlastním přičiněním přispět k vyšší bezpečnosti. Dopravní chování ovlivňují také sociální procesy. Mínění a postoje bývají více či méně konformní se skupinou (každý jede rychle, tak je to v pořádku).

Štikar a Hoskovec (1995) uvádějí dva typy norem, které ovlivňují chování řidiče, tj. formální (právní) normy a neformální (sociální) normy. Např. omezení rychlosti jízdy představuje právní normu, ale většina řidičů ji nedodržuje. Skutečně se vyskytující chování představuje neformální normu. Autoři uvádějí čtyři druhy dopravního chování: 1) chování odlišující se od formálních norem, ale vyhovující neformální normě; 2) chování shodné s formální normou, ale odlišující se od neformální normy; 3) chování, které se odlišuje od obou norem; 4) chování se shoduje s formálními i neformálními normami. K pochopení neformálních pravidel, podle nichž se jezdí na sledovaných křižovatkách, vede např. pozorování dopravních konfliktů. Dopravní konflikty vznikaly, když se účastníci silničního provozu v určité situaci chovali podle různých norem. Schopnost řidiče správně předvídat chování jiného řidiče se omezuje, pokud se jiný řidič chová podle jiné normy. Dopravní chování byť v souladu s předpisy, ale odlišné od obvyklé praxe, se projevuje chybným očekáváním ostatních řidičů a může být pro ně nepředvídatelné.

Příkladem konfliktu mezi formálním a neformálním dopravním chováním je psychologická přednost v jízdě (Štikar, Hoskovec & Šmolíková, 2006).

Odkazy

Zákon 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v aktuálně platném znění