Rizikové dopravní chování

Překlad

Slovensky: Rizikové dopravné správanie
Německy: Risikofahrverhalten

Vymezení pojmu

Rizikové dopravní chování se projevuje nepřiměřeně rychlou jízdou, častým a riskantním předjížděním, riskantním způsobem přejíždění v jízdních pruzích, nedodržování bezpečné vzdálenosti, nerespektování předpisů, ale také řízením pod vlivem drog a alkoholu. Riskantní řízení vozidla znamená nepřizpůsobit způsob jízdy dopravní situaci, prostředí, klimatickým podmínkám či technickému stavu vozidla a svým schopnostem, a vytvořit tak nebezpečnou dopravní situaci pro sebe nebo jiné účastníky silničního provozu.

Štikar, Hoskovec, Šmolíková (2006) uvádějí, že rizikové jednání je definováno buď jako sociálně nepřijatelná volní činnost s možnými důsledky, kdy se uplatnila neopatrnost, nebo sociálně akceptované jednání, při němž je nebezpečí známo. Z hlediska rizikovosti identifikují 4 způsoby chování:

1. preventivní, které mohlo zabránit vzniku nehodové situace;
2. defenzivní, které mohlo umožnit řidiči vyhnout se nehodové situaci;
3. úhybné, které mohlo dovolit vyváznout z hrozící nehody;
4. kooperativní, které obsahuje iniciativu pomoci jiným v obtížné situaci.

Štikar a Hoskovec (1995) upozorňují na subjektivní tendenci řidiče k rizikovému chování. V různých situacích lze postihnout určitou optimální hladinu tendence k riziku. Jde o hledání nejvýhodnějšího vztahu mezi předpoklady řidiče a volbou akce k adekvátnímu vyřešení situace. Příklon k příliš vysoké či příliš nízké tendenci k riziku vede k nepřizpůsobivému a neadekvátnímu dopravnímu chování.

Raithel a Widmer (2012) považují za rizikové dopravní chování takové chování, které se odchyluje od dopravních předpisů, čímž vzniká riziko pro bezpečnou účast v silničním provozu. Uvádějí model riskantního dopravního chování, který zahrnuje tři faktory: 1) dopravní prostředí (kolony, obtížné křižovatky, náročné dopravní situace, dopravní značení) a klimatické podmínky (horko, náledí, špatná viditelnost); 2) vozidlo (technické komponenty – brzdy, stav pneumatik, reflektorů) a prvky pasivní bezpečnosti (airbagy, inteligentní dopravní systémy); 3) člověk (osobnostní vlastnosti, postoje).

Autoři řadí k důvodům riskantního dopravního chování tyto vlastnosti: nedostatečná sebekontrola, nepozornost, nízká akceptace sociálních norem a vědomí zodpovědnosti, užívání drog a alkoholu, malá sebekritičnost, obviňování především druhých, sebepřeceňování, zvýšená ochota k riziku a snížené vnímání rizika, nízká odolnost vůči frustraci a stresu, sklon k agresivnímu zpracování konfliktů a agresivnímu sebeprosazování.

Příčiny rizikového dopravního chování mohou pramenit i z mylných přesvědčení, postojů a mýtů o (ne)bezpečnosti různých typů chování řidiče a neužitečnosti až nebezpečnosti některých pravidel silničního provozu. Jak vyplývá z poznatků řešení projektu SLECH (Rehnová et al. 2007), přestupky páchané z mylného přesvědčení jsou nejodolnější vůči sankcím, omlouvány jsou zpravidla tvrzením, že řidič ohrožuje maximálně sám sebe. Typickými příklady jsou: nepoutání se bezpečnostními pásy kvůli riziku uvěznění a uhoření v havarovaném vozidle, telefonování za jízdy, mírné překračování rychlostního limitu v zájmu plynulosti provozu.