Teorie deterence

Překlad

Slovensky: Teória zastrašovania Německy: Abschreckungstheorie

Vymezení pojmu

Teorie deterence/odstrašení vychází z předpokladu, že trestání má preventivní význam. Teorie deterence předpokládá, že každý člověk ví, co je dobré a co zlé (co je považováno za přijatelné a co za nepřijatelné) a také si je vědom možných důsledků kriminálního jednání. „Odstrašování je proces, při kterém hrozí sankce, nebo jsou uplatňovány skutečné sankce odrazující od trestných činů“ (Pogarsky, 2009, 241).

Dle této teorie má trest odrazovat pachatele od kriminálního chování, což lze považovat za individuální prevenci. Zároveň má odrazovat i ostatní jedince, kteří by se pachateli mohli stát – zde hovoříme o generální prevenci. Dle Stattforda a Warra (1993) nepřímá i přímá zkušenost člověka s trestem snižuje jeho sklon k provinění, protože zvyšuje vnímání rizika trestu. Naopak generální odstrašení je ovlivněné zkušeností těch, kdo už se trestu vyhýbali nebo byli trestání. Specifické odstrašení je pak založeno na vlastní zkušenosti s vyhýbáním se trestu nebo postihem.

Teorie rozlišuje působení trestu podle několika přístupů:
První je již zmíněná teorie generální prevence, která je dále rozčleněna na negativní a pozitivní: Negativní teorie generální prevence předpokládá, že hrozba trestu odradí pachatele od provedení trestného činu. Pozitivní teorie generální prevence předpokládá, že přísný, neodvratný trest, který proběhne v krátké době po spáchání trestného činu, upevní důvěru ve fungování justice a právní systém (Stattford & Warr, 1993).

Druhou skupinou je teorie speciální prevence – předpokladem je, že přísný trest uložený pachateli dle zákona bude dostatečnou výstrahou i pro ostatní (Stattford & Warr, 1993).

Dalším typem je teorie individuální prevence. Vychází z myšlenky, že uložením trestu pachateli dojde k újmě, která ho odradí od další trestné činnosti, aniž by musely být použity další výchovné prostředky (Stattford & Warr, 1993).

Čtvrtým přístupem je rehabilitační teorie. Ta předpokládá, že kriminální chování pachatele je důsledek různých faktorů (rodina, výchova, sociální situace, psychické předpoklady apod.), jež ovlivňují jeho jednání a vývoj. Účelem trestu je zde poskytnutí odborné pomoci, která pachateli umožní poznat své vlastnosti a projevy společně s vlivem sociálního prostředí, jež vedly ke vzniku kriminálního jednání. „Rehabilitační teorie usiluje o opětovné zařazení pachatele do společnosti na základě dosažené změny v chování vyplývající z porozumění jeho problémovosti v sociálním kontextu (Kuchta & Válková, 2005, 19). Během trestního řízení je praktikován individuální přístup k pachateli, což klade vysoké nároky na odbornou úroveň rehabilitačních pracovníků i na aktivní přístup ze strany pachatele (Stattford & Warr, 1993).

Posledním typem je restituční teorie, která vyzdvihuje nutnost napravit škody a následky vzniklé trestným činem. Zločin je zde vnímán jako hrozba bezpečnosti společnosti a škoda způsobená oběti (Stattford & Warr, 1993).

V praxi dochází k propojení těchto přístupů tak, aby řešení přestupků a trestných činů v dopravě splňovalo záměr trestní politiky státu na ochraně společnosti, resocializaci pachatele, nápravě škod i zastrašení potenciálních pachatelů (Stattford & Warr, 1993).

Často skloňovaným tématem v kontextu dopravy je i bodový systém. Dopravní psycholog se angažuje nejen ve všeobecných otázkách toho, jak adekvátním způsobem řešit postihy řidičů v oblasti dopravy, ale také se věnuje konkrétně těm, kteří byli potrestáni odnětím řidičského oprávnění. Na základě neadekvátního dopravního chování musí tito řidiči podstoupit dopravněpsychologické vyšetření, pokud žádají o navrácení řidičského oprávnění (Šucha, 2013).

Při dopravněpsychologickém vyšetření by měl psycholog posoudit, zda trest řidiče poučil. Přičemž právě u vybodovaných řidičů bylo zjištěno, že mají menší citlivost k trestu. Nabízí se rovněž otázka, jak a co vlastně řidiči vnímají jako trest. Finanční postih, bodový systém, odnětí svobody nebo kombinaci různých trestů? To je otázka pro účelné trestání řidičů v dopravě (Havlík, 2013). Je ovšem podstatné si uvědomit, že samotné psychologické vyšetření člověka nenapraví. Zmíněná sankční opatření zároveň nevedou vždy k dlouhodobé a žádoucí úpravě rizikového či nepřizpůsobivého chování v dopravě.

Otázka recidivy souvisí s absencí náhledu na nebezpečnost vlastního chování, s nepříznivou strukturou osobnostních vlastností a také s rigidními postoji k bezpečnosti v silničním provozu. Určitá skupina řidičů vnímá trest pouze jako výstrahu, kterou ignoruje nebo nedokáže adekvátním způsobem vybalancovat své chování. K efektivní nápravě proto musí následovat další akce a rehabilitační programy. Právě rehabilitační programy mohou poskytnout pomoc těm rizikovým řidičům, kteří mají snahu změnit své chování a vyhnout opakování dřívějších chyb (Šucha, 2013).

Další související pojmy

Teorie odstrašení.

Odkazy

Freedman, L. (2004). Deterrence. New York: Polity Press.
Jervis, R., Lebow, R. N., & Stein, G. J. (1985). The Psychology of Deterrence. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
Morgan, P. (2003). Deterrence Now. New York: Cambridge University Press.