Děti
Překlad
Slovensky: Deti
Anglicky: Children
Německy: Kinder
Vymezení pojmu
Děti se stávají součástí dopravního prostředí již od útlého dětství. Jejich první cestou většinou bývá převoz v autosedačce pro novorozence. V tomto věku se o jejich bezpečnost musí starat hlavně rodiče. Od brzkého věku by měli dbát na své správné jednání a chování v dopravě, jelikož dětem tím dávají příklad, který děti napodobují a vytváří si své vlastní vzorce chování.
U výchovy dětí v oblasti dopravního chování je nejdůležitější brát v úvahu, že jejich chování je nejvíce ovlivněno nápodobou dospělé osoby. Proto je důležité dítěti objasňovat situaci v dopravě různými dotazy, jak by se samo zachovalo a proč by se mělo chovat tak či jinak, naučit jej rozhlížet se, zastavit se v nepřehledné situaci, nosit pestré oblečení, nespoléhat, že řidiči zastaví, ale raději jim dát přednost (Štikar, Hoskovec & Štikarová, 2003).
Jsou nejzranitelnějšími účastníky silničního provozu. Odpovědnost by za ně měli převzít rodiče, kteří na ně budou systematicky působit a seznamovat je s nebezpečím, které je může potkat na ulici i silnici. Naučí je chovat se bezpečně v roli chodce, pasažéra vozidel i jezdce na různých dopravních prostředcích, používat zádržný systém, přecházet vozovku, znát dopravní značení i výbavu jízdního kola (BESIP, n.d.).
Děti se dopravnímu vzdělávání věnují již od mateřské školy. Zde fungují programy, kde se děti učí, jak bezpečně chodit, jezdit na koloběžce či kole. Existují pro ně různé výukové materiály, projekty a podpora v nošení reflexních doplňků a podobně.
Relativně nejvyšší riziko nehod způsobených dopravními úrazy se vyskytuje u věkové skupiny od pěti do osmi let (Havlík, 2005).
Po vstupu do školy se stává vzdělávání v dopravní výchově systematičtějším; pro každý ročník je určeno vzdělávacím plánem, co má dítě v dané věkové skupině znát a čemu rozumět. Na dopravní výchovu dětí navazují různé bezpečnostně dopravní kampaně pro dospívající.
Musíme brát v úvahu, že děti jsou v dopravním prostředí zranitelnější než dospělí. Disponují jiným zorným polem, neznají všechny slyšené zvuky, jejich vnímání, myšlení a reakce na situaci jsou jiné než u dospělého člověka. Preferují bezděčně pravou stranu zrakového pole, je u nich různě vyvinuto rozlišování pravé a levé ruky. Často je pro děti těžké při přecházení sledovat projíždějící vozidla i celkovou situaci (Havlík, 2005).
Z hlediska pohlaví mají více úrazů chlapci před dívkami, které se obvykle chovají méně riskantně. Chlapci jsou impulzivnější, mají rádi dobrodružnější chování, což je přivádí častěji do nebezpečných situací (Štikar, Hoskovec & Štikarová, 2003).
Pro různé věkové skupiny dětí jsou vymezeny tyto skutečnosti:
- Dítě do 4 let nechápe nebezpečí v silničním provozu; nejčastěji je přepravováno automobilem; hromadné prostředky pro něj jsou rizikovým prostředím; je potřeba používat schválený dětský zádržný systém odpovídající váze dítěte, přizpůsobit styl a rychlost jízdy převozu tak malého dítěte, vypnout airbagy, při jízdě na kole chránit nohy, záda, hlavu cyklistickou přilbou, zajistit viditelnost dítěte v sedačce či jezdítku pestrými a reflexními prvky.
- Děti ve věku 5–6 let jsou ve školce již instruovány, jak se chovat jako chodec, nicméně se mohou stát zranitelnými, protože při couvání nemusí být vidět; jsou neklidnější a neměly by v autě klečet na zadním sedadle, stát mezi sedadly, nebo dokonce sedět vedle řidiče; v tomto věku mohou jezdit na kole po chodníku s doprovodem, je dobré je učit udržovat přímý směr jízdy, volit bezpečnou jízdní stopu, brzdit, být viditelný a vždy používat cyklistickou přilbu.
- Děti ve věku 7–10 let již berou bezpečnostní opatření v autě jako samozřejmost; důležité je naučit dítě správně používat bezpečnostní pásy, jelikož je již používají samostatně; dítě roste a mělo by vždy kontrolovat, aby bezpečnostní pás nešel v blízkosti krku, přes ramenní kloub a obepínal spodní částí pánev; pro jízdu na kole dítě naučit zásadám bezpečné jízdy, pravidlům silničního provozu, řešení dopravních situací a kontrolovat správnou výbavu kola.
- Děti nad 10 let již po dosažení výšky 150 cm nebo hmotnosti 36 kg nemusí používat autosedačku, ale měly by se jako samozřejmost i na krátké vzdálenosti chránit bezpečnostními pásy, od 10 let mohou jezdit samostatně na kole, proto je potřeba je naučit podrobnou znalost dopravních předpisů, bezpečného ovládání kola, viditelnost kola, dbát na správné vybavení jízdního kola (BESIP, n.d.).
Nejčastějšími příčinami nehod s dětmi jsou: vyběhnutí mezi zaparkovanými vozidly, hra na vozovce, chůze po nesprávné straně vozovky, nesprávné přecházení křižovatky, nerozhlédnutí se na přechodu, jízda dvou cyklistů vedle sebe, jízda na kole po nesprávné straně vozovky, odbočování vlevo i vpravo (děti jsou málo opatrné), dobíhání zeleného signálu na jiném rameni křižovatky a vstup chodce na červený signál (Štikar, Hoskovec & Štikarová, 2003).
Pro bezpečné cestování s dětmi se doporučuje dopředu si promyslet cestu, vyvarovat se cestování s dětmi mladšími 3 let hromadnými dopravními prostředky, nezapomínat na dětskou autosedačku, přečíst si podmínky přepravců, mít cestovní doklady pro dítě, mít u sebe důležité kontakty, mít na cestu s dítětem dostatek jídla a pití, cestovní lékárničku, nezapomenout na hračky či hry, aby se dítě během cesty nenudilo (VZP, n.d.).
Při dopravních situacích, kde se vyskytují děti, musíme pamatovat na věkové zvláštnosti. Děti jsou ovlivňovány emocemi více než dospělí – hněv, strach nebo radost podstatně ovlivní jejich jednání. Jejich smyslový vjem je charakterizován větším střídáním vjemových obrazů, vnímají celek jako mezi sebou nepropojené jednotlivosti, nepropojují jednotlivé složky. Nedokáží věnovat dostatečnou pozornost vozidlům. Jejich malý vzrůst je znevýhodňuje jak při sledování provozu, tak při vlastní viditelnosti. Neumí přesně odhadnout vzdálenost, mají nižší schopnost lokalizovat zdroj zvuků. Je pro ně obtížné rozeznat pravou a levou ruku. Těžce rozlišují hlavní a nepodstatné. Do dvanácti let ne vždy správně předpovídají chování druhých účastníků dopravy, protože nechápou příčinu a důsledek události a vztah mezi nimi (Havlík, 2005).