Intervenční programy pro řidiče

Překlad

Slovensky: Intervenčné programy pre vodičov
Anglicky: Intervention programmes for special groups of drivers
Německy: Interventionsprogramme für die Fahrer

Vymezení pojmu

Intervenční programy jsou primárně určeny pro řidiče, kteří opakovaně porušují dopravní předpisy nebo mají jiné problémy v dopravě. Jsou do různé míry a v různých podobách využívány v mnoha zemích v Evropě i mimo ni a celkově lze nalézt stovky různých podob. Někdy bývají mezi intervenční programy zařazeny také opatření bez psychologického potenciálu, tedy varovné dopisy, edukační kurzy či nácviky. Tyto však neobsahují psychologické působení a jsou obvykle evaluovány jako neúčinné.

Intervenční programy lze rozdělit do dvou základních skupin:

• Rehabilitační programy (pro řidiče porušující předpisy).
• Terapeutické intervence (krizová intervence, strach z řízení).

Rehabilitační programy:
Rehabilitační programy pro řidiče jsou „systematická opatření pro řidiče, kteří porušují dopravní předpisy – zejména řidiče pod vlivem alkoholu a drog a řidiče překračující rychlostní limity – zacílené na změnu jejich chování za účelem prevence dalších přestupků“ (Bartl et al., 2002, 3). Řidičů, kteří jezdí pod vlivem alkoholu či výrazně překračují rychlostní limity, je poměrně malé procento, způsobují však velké množství dopravních nehod se závažnými následky (Schulze et al., 2012). Rehabilitační programy se zaměřují zejména na změnu postojů řidičů k dodržování dopravních předpisů a zvyšování sociální odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že většina řidičů nemá deficity primárně v oblasti schopnosti ovládat vozidlo či řešit dopravní situace, ale právě v oblasti postojů k odpovědnému dopravnímu chování a dodržování předpisů, jsou intervence zaměřené zejména na zlepšování řidičských dovedností či pouhou edukaci bez efektu (Schulze et al., 2012).

Různé druhy rehabilitačních programů v Evropě se liší zejména podle cílové skupiny: některé se zaměřují spíše na mladé řidiče – začátečníky, kteří jsou do kurzů posláni již po relativně méně závažných přestupcích; jiné jsou zacíleny na zkušené, „vybodované“ řidiče, u kterých je absolvováním kurzu podmíněno navrácení řidičského oprávnění. Většinou se také rozlišují dvě základní cílové skupiny podle typu přestupku: řidiči jezdící pod vlivem alkoholu či drog a řidiči porušující dopravní předpisy jiným závažným způsobem (SUPREME, 2007). Podle způsobu, jímž jsou programy vedeny, by bylo možné rozlišit kurzy spíše edukativní, s převahou předávání informací od lektorů k účastníkům, a programy terapeutické, ve kterých převažuje snaha účastníky aktivně zapojit, dovést je k reflexi vlastního chování a k práci na osobně specifických cílech. V praxi je však třeba říci, že se jedná spíše o kontinuum – programy většinou prvky edukativní a terapeutické kombinují, a liší se pak podle toho, v jakém poměru jsou obě složky zastoupeny.

Rozlišovat můžeme programy také podle toho, zda jsou vedeny skupinovou, či individuální formou. Někdy dokonce dochází ke kombinaci obou forem. Porovnáním účinnosti individuální a skupinové formy terapie se zabývaly některé metaanalytické studie – obecně nedokázaly signifikantní rozdíly v účinnosti obou forem terapie, nalezly však rozdíly v účinnosti ve specifických podmínkách (McRoberts et al., 1998). To se týká například právě rehabilitačních programů pro řidiče. V jejich případě lze říci, že míra snížení recidivy u skupinových kurzů se pohybuje okolo 50 % a u individuální formy práce s řidiči pak toto číslo vzrůstá na více jak 90 % (Himmelreich, 1998). Individuální forma se tedy jeví jako jednoznačně efektivnější – až do té doby, kdy se podíváme i na ekonomickou stránku věci. Zjistíme pak, že individuální forma je mnohonásobně dražší, a proto ve většině zemí převládá skupinový způsob práce s řidiči. Přesto se však na základě evaluačních studií v některých případech od skupinové formy pomalu ustupuje a více se zavádí individuální přístup, který je vhodný zejména v případě práce se specifickými skupinami klientů: např. řidičů, kteří už nějaký rehabilitační program absolvovali, a přesto dále nedodržují předpisy; řidičů výrazně agresivních či jinak neschopných se přizpůsobit skupinové práci.

Obecně lze konstatovat, že nejvyšší účinnosti dosahují ve spojení s bodovým systémem a napojením na celkový systém bezpečnosti dopravního provozu.

Terapeutické intervence (krizová intervence, strach z řízení):
Ostatní formy psychologické intervence a psychoterapie pro řidiče nemají žádný specifický systém, netvoří samostatný obor či vědní oblast a ani nebyly systematicky studovány. Krizová intervence je obvykle poskytována účastníkům dopravních nehod či jejich svědkům pracovníky Hasičského záchranného sboru ČR nebo Policie ČR. Pro svůj omezený rozsah a specifické podmínky aplikace se krizová intervence v dopravě realizuje téměř výlučně v rámci těchto dvou složek integrovaného záchranného systému.

Terapie strachu z řízení (driving related fear therapy) se obvykle řeší, stejně jako jiné obtíže psychického charakteru, v rámci obecné psychoterapie. Přestože alespoň lehčí formou strachu z řízení trpí asi 15 % populace, nemá žádnou profesní přípravu či odbornou specializaci ani nefiguruje mezi syndromy či poruchami. Výzkumné zaměření je téměř výlučně spojené se strachem po autonehodách nebo strachem obecně jako jedné z emocí dávané do souvislosti s rizikovým řízením (Taylor et al., 2008; Taylor et al., 2011).

Některé studie ukazují, že strach z řízení je spojen s vnímáním rizika, a tím s úrovní přijímaného rizika, protože ovlivňuje pocit jistoty, kontroly a celkové hodnocení situace a má přímý vliv na chování při řízení (Lu, Xie, & Zhang, 2013; Schmidt-Daffy, 2013). Klinické studie jsou obvykle zaměřeny na strach a posttraumatické stresové poruchy po nehodách nebo na psychiatrické části tohoto jevu, jelikož strach z řízení je často spojen s agorafobií nebo panickou poruchou. Strach z řízení se s věkem zhoršuje a má větší prevalenci. Například ve věkové skupině 55+ trpí minimálně mírnou formou strachu z řízení 25 % populace. Rovněž je více rozšířený u žen, jelikož ženy mají tendenci přemýšlet více o nehodách a pociťují více strachu (Taylor et al., 2008; Taylor et al., 2011).

Strach z řízení je často dáván do analogie se strachem z výšek nebo létání, přičemž ho obecně lze rozdělit na dva druhy. Vnitřní, typicky spojený se strachem z nevolnosti při řízení či specifických situacích, a vnější, obvykle spojený se strachem z nehod. Nicméně mezi nimi nejsou žádné významné rozdíly, pokud jde o fyziologické či kognitivní složky symptomů. Navíc lidé, kteří zažili nehodu, udávají stejné důvody strachu jako lidí, kteří ji nezažili. Přesto do výzkumu (i terapie) jsou zařazováni zejména lidé po autonehodách. Důvodem může být to, že lidé, kteří zažili nehodu, jsou více ochotni podílet se na výzkumu než lidé, kteří mají „pouze“ strach.

Další související pojmy

Rehabilitační programy, krizová intervence, programy pro klienty se strachem z řízení.

Odkazy

Näätänen, R., & Summala, H. (1976). A model for the role of motivational factors in drivers’ decision-making. Accident Analysis & Prevention, Vol. 6, 1974, 243-261.