Minimální standardy pro ovládání vozu
Překlad
Slovensky: Minimálne štandardy pre ovládanie vozidla
Anglicky: Minimum standards for vehicle control
Německy: Mindeststandards für die Fahrzeugsführung
Vymezení pojmu
V druhé polovině dvacátého století se na řízení automobilu pohlíželo primárně jako na výkonovou činnost, a minimální kritéria pro řízení tak byla spojovaná s ovládáním automobilu a zvládáním dopravního provozu (jízda v pruzích, předjíždění, řešení křižovatek), tedy schopnostmi. Postupem času se však ukázala jako důležitější faktor pro bezpečnou jízdu vůle dodržovat pravidla a jezdit v rámci svých limitů. Tato dichotomie mezi „schopnostmi“ a „vůlí“ je popsána v rámci teorie GDE, která slouží jako základní teoretická opora pro uvažování v rámci celé dopravní psychologie (viz např. Peräaho et al., 2003; Hatakka, 2002). Teorie GDE byla vyvinuta ve své současné rozšířené podobě v rámci evropského výzkumného projektu GADGET (Hatakka, Keskinen, Gregersen & Glad in GADGET, 1999) a poprvé publikována mezinárodně v publikaci Hatakka et al. (2002). GDE, někdy též nazýván jako GADGET-matrix, je spíše podklad pro určitý způsob uvažování o dopravněpsychologické problematice než teorie v klasickém smyslu.
GDE má čtyři úrovně, od nejkonkrétnější (ovládání automobilu) až po nejobecnější (životní styl). Základním předpokladem v modelu GDE je to, že vyšší úroveň kontroluje a řídí chování na nižší úrovni. Úrovně jsou do určité míry vzájemně propojené a závislé, takže změna v jedné úrovni přináší změnu na jiných úrovních dolů i nahoru. Ale závislost neznamená rovnost. Struktury, které nazýváme „nejvyšší“ (úroveň 4 v modelu) poskytují základ pro způsob života obecně, stejně jako v konkrétním kontextu provozu. Jsou proto více stabilní a zásadní ve srovnání s ostatními úrovněmi, které jsou více specifické. Rozdíl mezi prvními dvěma úrovněmi a „vyššími“ dvěma je distinkce mezi „skill“ a „will“, mezi schopností a vůlí, tedy mezi tím, co řidič může (umí) dělat, a co řidič je ochoten (chce) udělat. Z hlediska bezpečnosti jsou nejdůležitější faktory a vnitřní modely, které jsou umístěny na nejvyšší úrovni. Bez ohledu na to, jaké množství znalostí řidič může mít, v konečném důsledku závisí na tom, jestli a jak je používá.
Úroveň 1: Ovládání vozidla.Jedná se o nutnou, nikoliv postačující dovednost vzhledem k bezpečnosti dopravního provozu. V zásadě se zde jedná o komplex interakcí mezi řidičem a automobilem, o dovednosti, které mají co do činění s ovládáním vozidla. To zahrnuje znalost ovládání, rozjezdu, brždění, řazení převodových stupňů, ale také více komplexní znalosti jako udržení automobilu pod kontrolou, vyhýbací manévry, použití pásů a zpětných zrcátek, atd. Pokud jsou tyto aktivity zautomatizovány, uvolňují mentální kapacitu pro další důležité procesy, jako je vnímání dopravní situace a rozhodování. Veškeré schopnosti či postoje a přesvědčení z nejvyšší úrovně jsou řidiči k nepotřebě, pokud nedokáže nastartovat, rozjet a ovládat automobil. Nedostatek schopností ovládat auto může vést ke špatnému najetí do zatáčky a následné kolizi. Naopak například rozhodnutí snížit rychlost (4. úroveň) může pomoci zvládnout jízdu na namrzlé silnici navzdory nedostatku manévrovacích schopností.
Úroveň 2: Zvládnutí dopravních situací.Jedná se opět o nutnou, nikoliv postačující podmínku k bezpečnému řízení. Tato úroveň postihuje schopnost řídit v určité dopravní situaci. Řidič musí předvídat a přizpůsobit jízdu v souladu s neustálými změnami v dopravní situaci. Sem také patří znalost pravidel silničního provozu, vnímání rizika a interakce s ostatními účastníky silničního provozu. Zvládnutí mnoha různých dopravních situací se odvíjí od zkušeností a aspektů vyplývajících z vyšších úrovní.
Úroveň 3: Cíle a kontext řízení.Tato úroveň odkazuje na cíle a účel cesty a prostředí, ve kterém se provádí. Zde se pohlíží na auto jako na nástroj pro splnění požadavků každodenního života. Na této úrovni probíhá rozhodování kdy, s kým a zda vůbec a kdo by měl řídit, což má následně zásadní vliv na bezpečnost silničního provozu. Na této úrovni si vybíráme, jakou trasu zvolíme, jestli pojedeme ve dne či v noci, v jakém stavu budeme řídit (alkohol, stres, únava, atd.) a kdo nám bude dělat v automobilu společnost. Jedná se tak o jízdní kontext, včetně motivace k jízdě samotné. Toto je přímo ovlivněno dovednostmi a postoji ze 4. úrovně. Různé typy a kontexty řízení vyúsťují v jiná rizika a jiné nároky na řidiče. Volba ohledně stylu řízení může být výsledkem vědomého rozhodnutí, může to být zvyková záležitost anebo podvědomé jednání. Potřeba se předvést (4. úroveň) pak může vyústit v překračování rychlosti při jízdě s vrstevníky. Společenský kontext jízdy je zvlášť důležitým faktorem, pokud se jedná o mladé osoby. Sociální tlak má značný vliv na chování řidičů, což ovšem může být využito i pozitivně pro korekci nevhodného chování.
Úroveň 4: Cíle a dovednosti pro život.
Čtvrtá úroveň se zabývá životními cíli a motivy, přičemž v různých fázích života se tyto obecné postoje proměňují. Z této perspektivy je auto považováno za prostředek k dosažení našich různých životních cílů. ÚÚroveň 4 tak stojí na předpokladu, že naše individualita, životní styl a každodenní život ovlivňuje náš přístup k řízení a naše chování v provozu. Sem spadají také osobnostní faktory (s ohledem na to, že osobnost není nic daného a neměnného, tudíž se v průběhu života mění), jako je sebeovládání, životní styl, sociální zázemí, pohlaví, věk, skupinová příslušnost a další faktory, které mají vliv na naše postoje, motivy, volby a chování.
Státy s nejvyšší úrovní dopravní bezpečnosti vychází z principů teorie GDE při tvorbě dopravněbezpečnostních opatření. V rámci evaluace jsou totiž jako efektivní hodnocené opatření působící na 3. a 4. úroveň, zatímco opatření působící na 1. a 2. úroveň jsou málo účinná, až kontraproduktivní.